Ves Louchov

Historie vsi

Historicky stěžejní částí obce je nepochybně Louchov. Leží ve výšce 656 m nad mořem ve vzdálenosti 7,8km od Kadaně. Obec sleduje starou cestu ve směru jih-sever v dosti svažitém terénu. Centrum obce tvoří kostel, obklopený hřbitovní zdí, a křižovatka cest pod okrskem kostela. Osídlení leží v mělkém horském sedle, odděleném od Podkrušnohorské nížiny zalesněným návrším.

Varianta názvu se postupně měnila - Lukov, Lukaw, Lugow, Lawchaw, Lauchau, Lauchaw, Lauchow, Laucha, Lauche. Původní česká podoba byla Lúkov - Loukov. Poněmčený název byl později převeden do češtiny jazykově ve tvaru Louchov.

V dobách počátků osídlení hrál i Louchov jednu z klíčových rolí v pozvolném postupu k vrcholkům Krušných hor, je tedy pochopitelné, že právě Louchov je historicky nejstarší částí obce Domašín. V období raného středověku byla oblast Krušných hor prakticky neobydlena, všude se rozkládal prales, skrze který vedlo jen pár úzkých obchodních cest a stezek přes hřebeny.

Jedna z těchto cest pak právě vedla přes Louchov a dále Přísečnickým průsmykem směrem do Saska (zmíněná roku 1118 a 1121 ve Zwikau). První nepřímá písemná zpráva o existenci dvora v Louchově pochází z léta roku 1261, kdy český král Přemysl Otakar II. daroval ves Venéřov i se vším co k ní náleželo saskému cisterciáckému klášteru v Grünhainu. Mnoho vědců si mylně zaměňuje tuto listinu s pozdější listinou krále Přemysla Otakara II. z téhož roku, kdy král svěřuje patronátní právo nad všemi kostely, které jsou nebo teprve vzniknou ve vesnicích okolo Kadaně, řádu Johanitů sídlících též v Kadani.

Louchov se tímto počinem stal tak nedílnou součástí majetku cisterciáků z Grünhainu až do poloviny 16. století. Vernéřovská doména tvořila první majetkovou držbou kláštera na českém území a právě ve Vernéřově vnikl klášterní statek, jenž se pak stal prvním hlavním centrem všech klášterních držav v Čechách.

Ještě na přelomu 13. a 14. století je Vernéřov společně s Bystřicí u Kadaně označován za hlavní klášterní statek v Čechách. Grünhainští cisterciáci byli již raném středověku známi svými podnikatelskými aktivitami a to především investováním do držby majetků při nejrůznějších obchodních cestách, kde těžili z výběru cel, poplatků a z poskytování celé široké škály potřebných služeb. V dobách největšího rozkvětu kláštera se v jeho valstnictví nacházelo 56 vesnic a dokonce i tři města.

Jejich zájem o Vernéřovské panství s Louchovem tedy nebyl náhodnou volbou. Současně se vznikem klášterního statku ve Vernéřově v období 60 let 13. století lze předpokládat i potřebný vznik a založení kostela sv. Jakuba Staršího v Louchově, který nese jasné znaky přechodného slohu a i jeho patrocinium nelze brát jakožto náhodnou volbu. Svatý Jakub je patronem poutníků , obchodníků i všech lidí na cestách a malá modlitba před dlouhou cestou přes hřebeny se tak mohla jevit středověkému obchodníkovi velmi prospěšnou, aby směr své cesty namířil právě přes Louchov.

Současně s obchodní stezkou, zde vznikla i svatojakubská poutní cesta, která z Louchova pokračovala do Saska a tak do Lipska, kde se napojovala na hlavní koridor vedoucí až do Santiaga de Compostela ve Španělsku. Navíc měl Louchov možnost na sebe strhnout dvě svatojakubské cesty a to z Prahy přes Louny, Škrli a Německé Kralupy i druhou z Plzně přes Vroutek a Velikou Ves. Svatojakubská cesta se využívala v Louchově patrně až do počátku baroka , ale největší chvilka významu a slávy obce trvala jen do první poloviny 14. století.

V této době se dozvídáme ze soupisů papežského desátku, že kostel jest již velmi chudý a tak se mu desátek promíjí. I konfirmační protokoly z druhé poloviny 14. století oznamují že podací právo k louchovskému kostelu mají Páni ze Šumburka. Lze tedy předpokládat, že někdy v první čtvrtině 14. století došlo k zániku obchodní cesty přes Louchov, jenž byla překonána silnou konkurencí cesty z Kadaně přes Německé Kralupy do Křimovského újezdu.

Vernéřovské panství tak ztratilo svůj prvořadý význam a hlavním sídlem cisterciáckých držav se tedy stal statek u Bystřici u Kadaně. Podnikaví mniši pak podstoupili Šumburkům svůj vernéřovský i louchovský majetek do zástavy, kde zůstal až do zrušení kláštera v první třetině 16 století. Tehdy se vrátil Vernéřov, Louchov i mnoho dalších vesnic zpět do majetku královské komory a tedy krále.

Koncem čtrnáctého století měli Šumburkové již Louchov v zástavě a byl zde patronem kostela Arnošt ze Šumburku na Perštejně, který zde v letech 1380 a 1391 uplatnil své podací právo, které od roku 1402 přešlo na Arnoštova bratra Albrechta. Po pánech ze Šumburka se majiteli vesnice stali Hasištejnští z Lobkovic, mezi nimiž byl i výzamný český humanista Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic sídlící na nedalekém Hasištejně. Od Hasištejnských Louchov spolu s dalšími statky koupili v roce 1533 bratři Jeroným a Vavřinec Šlikové. O deset let později vesnici získal Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic a po jeho smrti zůstala ve společném přísečnickém panství jeho synů Jana Waldemara a Bohuslava Jáchyma.

Louchov patřil mezi vesnice, které císař Rudolf II. zabavil odsouzenému Jiřímu Popelovi z Lobkovic. V roce 1605 panství od královské komory koupil rytíř Eliáš Schmidtgräbner z Lustenegu, který v jednom z pustých dvorů postavil pivovar. Zúčastnil se však stavovského povstání, za což mu byl v roce 1623 zkonfiskován majetek. Ještě téhož roku Louchov koupila Eliášova dcera za 19 000 rýnských zlatých.

Třicetiletá válka Louchov zasáhla opakovaně díky jeho poloze při Přísečnickém průsmyku. Nejdříve roku 1641 v rámci bitvy u Přísečnice došlo i na kontribuce z okolních vesnic a poté výrazněji roku 1645, kdy se švédské vojsko přesouvalo průsmykem v zimních měsících do Čech. Při přesunu Švédů přes hory a jejich přeskupování u Kadaně došlo k vypálení několika vesnic avšak Louchov byl ušetřen, neboť vojáci použili kostel sv. Jakuba Staršího jako stáj pro koně. Samotný Vernéřov byl vypálen až na usedlost č. 92, kde podle tradice bydlel švédský generál Höller. Nejpravděpodobněji se jednalo o německého důstojníka ve švédských službách Gerharda auf dem Keller / Khöller (1604-1675). Podle berní ruly z roku 1654 žil ve vesnici po třicetileté válce jen jeden sedlák a devět chalupníků. Kromě pivovaru tu byl také vodní mlýn s jedním kolem.

Od poloviny osmnáctého století až do zrušení poddanství v roce 1848 Louchov tvořil součást vernéřovského panství. Od roku 1850 patřil do kadaňského okresu a poštou spadal pod Přísečnici. Byl v něm poplužní dvůr, mlýn a dvoutřídní škola uzavřená až v roce 1945.

V soupise poddaných je podle víry z roku 1651 v Louchově evidováno 53 obyvatel. Z nich se 52 hlásí ke katolické víře. Rychtář obce se tehdy jmenoval Martin Muller. V obci byla také mlynářka Maria Mehraltin a učitel Andreas Fuchss.

Je tu uváděn pouze jeden sedlák, 9 chalupníků a jeden obecní mlýn moučný s jedním kolem.

Po roce 1850 spadal Louchov pod okres Kadaň, hejtmanství a okresní zastupitelství Kadaň. V obci byla dvoutřídní škola. Pošta pro Louchov byla v Rusové. Je zde uváděn poplužní dvůr a mlýn.

Louchovem procházela důležitá zemská silnice od Kadaně do Přísečnice, která byla jednou z tras spojující Čechy a Sasko. Trasa komunikace je dodnes v dobrém stavu.

V letech 1909 - 1942 byl Louchov sídlem svépomocného peněžního ústavu "Společenství Raiffeisen". Tento peněžní ústav zajišťoval půjčky v Louchově a okolí a především jištěné hypotékami na nemovitostech.

Obecná škola byla v Louchově od pol. 19. století. Německá obecná škola vznikla v roce 1849. Dvojtřídní škola tu byla v letech 1898 - 1945. Děti z Podmiles docházely také do této školy. V zimním období 1912 - 1919 a 1942-1945 sloužila tzv. zimní škola v Podmilesích jako pobočka louchovské.

V době první republiky měla obec rozlohu 238ha, 11 domů a 104 obyvatel, z nichž bylo 21 české a 83 německé národnosti. Po roce 1945 došlo k odsunu většiny německého obyvatelstva. V roce 1955 se uvádí, že několik domů je stále prázdných. Již v roce 1947 vedení obce přislíbilo, že bude Louchov elektrifikován. Ale ještě v roce 1955 nebyla elektrifikace zahájena.

V roce 1953 byla byla v obci zřízena mateřská školka.

Hornické dějiny spojené s Louchovem mají hluboké kořeny již v počátcích osidlování Krušnohoří. Již v polovině 13. století existoval Louchovský dvůr příslušný k nově vznikající vsi Vernéřov. Po založení kostele se postupně stala ves i z Louchova a jeho zakladatelé cisterciáčtí mniši z Grünhainu byli prvními kdo začal cíleně těžit bohatství hor v západní části Krušnohoří.

První prospektoři, kteří objevili posléze možnosti těžby v oblastech staré solné stezky, mohli být právě tito podnikavý mniši z 13. století, kteří stezku dobře znali a přinejmenším mohli na povrchové nálezy rud alespoň upozornit. At již možnosti těžby odhalil kdokoli, právě v okolí Louchova došlo k zakládání jedněch z nejstarších hornických sídel českých Krušných hor a to až po založení Kostela.

Mezi nejznámější z nich patří především místa na hřebeni hor jako Kremsieger či Přísečnice. Z těchto lokalit se krom pozůstatků po těžbě nezachovalo do dnešních dnů skoro nic a tak je Louchovský kostel poslední dosud stojící připomínkou hornického života prvních těžebních počinů českého západního Krušnohoří.

Nejznámější hornická lokalita Louchovska však leží ke vsi ještě blíže a to necelý 1 km vzdušnou čarou a vznikla v polovině 14. století. V té době objevili prospektoři za vlády císaře Karla IV. bohaté naleziště vzácných minerálů a především Jaspisu v lesích mezi Kláštercem nad Ohří a Vernéřovem. Dnes je tato lokalita označována jako Ciboušov.

Ve 14. století pochopitelně ještě Ciboušov neexistoval a označení vzniklo až v dnešních časech, kdy je tomuto místu vesnice nejblíže. Ve skutečnosti tudy v době Karla IV. vedla právě cesta spojující Klášterec s Louchovem a navazující na Přísečnický průsmyk. Těžba zde probíhala postupně a v několika fázích, přičemž se na ni podíleli horníci a námezdní dělníci z okolních vsí či měst a především z Louchova.

Nejdůležitějším poznatkem je však ta skutečnost, že vytěžený materiál byl použit mimo jiné na výzdobu kaple sv. Kříže na Karlštejně a kaple sv. Václava na Pražském Hradě. Dnes nám připomínají slavnou éru tohoto místa již jen zbytky starých šachetnic a odvalů v chráněných lokalitách Ciboušova.

Karlštejnský jaspis z Louchovska

Historie kostela

Kostel sv. Jakuba v Louchově je nejstarším kostelem v Krušných horách a stojí uprostřed vesnice na mírné vyvýšenině, obklopený hřbitovní zdí. Půdorys kostela je velice archaický.

Kostel svým významem daleko přesahuje hranice obce Louchov, neboť díky nepříznivým vlivům, které zasáhli Krušnohoří je bezesporu nejstarším dosud stojícím kostelem v celých Krušných horách.

Kostel vnikl jako jednoduchá jednolodní stavba s velmi archaickým půdorysem. Dnešní podoba kostela odpovídá víceméně neustále jeho středověkému vzhledu. Obdélníková loď s lichoběžníkovým kněžištěm s valenou klenbou si i přes všechny přístavby a přestavby zachovala svůj středověký charakter stejně tak jako celá stavba.

Největší zásah do středověkého rázu stavby představovalo zboření západní stěny lodi a jejího rozšíření o 5m společně s probouráním a zvětšením oken. Kostel byl založen přibližně v 60tých letech 13. století řádem cisterciáku z nedalekého saského Grünhainu v tzv. přechodném slohu. Založení dosvědčují nejen písemné prameny ale i zachovalý raně gotický sanktuář vytesaný z jednoho kusu kamene a in taktně dochovaný ve zdi kostela.

Stavba se nacházela po zbytek 13. století v blízkosti významné obchodní stezky z Halle do Prahy, jejímž hlavním artiklem byla sůl. Během 14. století význam kostela upadal společně se zánikem táto kupecké cesty a zůstával mu jen jako zastávce na svatojakubské cestě přes hory. Nového významu získal kostel především po bouřlivých husických válkách, které se dotkly i Krušných hor.

V průběhu 15. století dochází pak k zásadní pozdně gotické přestavbě a opevnění stavby i areálu s aktivními prvky obrany, čímž získal Louchov svou kostelní tvrz. Opevnění kostela spočívalo ve zvýšení římsy kostela se zbudování dřevěného patra nad kněžištěm a vybudování zvýšené obranné zdi areálu se střílnami. Existenci patra doposud ukazují zbytky vchodu nad kněžiště vyzděné v jeho římse. Nález zbytků tesané střílny ve zdi či zachovaná kapsa pro masivní závoru hlavních dveří nesporně připomíná zapomenutou existenci opevněného kostela v Louchově.

Původní interiér vzal za své pravděpodobně za Třicetileté války, kdy si švédské vojsko v zimě roku 1645 zřídilo v kostele stáj pro koně, jakožto jediného kamenného a velkého prostoru v širokém okolí. Nový interiér byl zřízen poté počátkem 18. století, ale ani ten se do dnešních dnů nedochoval.

V průběhu 18. století došlo posledním významným úpravám areálu jako přístavbě lodi, zbudování sakristie a úpravě střechy výstavbou malé věžičky se zvonem neboli sanktusníku. Největší pohromu přinesla kostela pak druhá polovina 20. století, kdy kostel od 60tých let postupně chátral a většina barokních úprav se zřítila společně s celou střechou. Drsné podnebí Krušných hor završilo dílo zkázy svým erozivním působením, kdy se jednotlivé části stavby započali rozpad.

Hasištějnští z Lobkowicz

V lodi kostela sv. Jakuba Staršího se nachází hrob (kenotaf) dvou nejvýznamnějších osob z období počátků existence rodu Lobkowiczů. Jedná se o Mikuláše I. Chudého z Lobkowicz a Bohuslava Hasištejnského z Lobkowicz. Oba byli původně pohřbeni v kostele sv. Mikuláše v Přísečnici, avšak tato stavba padla za oběť komunistickým developerům již deset let před zatopením města Přísečnice a dnes se toto místo i s městem nachází pod hladinou Přísečnické přehrady.

Z kostela nezbylo naprosto nic a opožděný archeologický průzkum konaný až 10 let po zboření kostela již nic podstatného neobjevil. Nicméně tento krásný kostelík měl svého bratříčka v podobě louchovského kostela vzdáleného pouhých 5 km vzdušnou čarou. Oba byli kostely opevněné, oba vlastnili tam pohřbení dva Lobkowiczové a též je jistě navštěvovali. Oba ač louchovský dříve stály na solné stezce a důležité obchodní cestě. Možným by mohlo být v jednotlivých historických obdobích i totožné autorství stavitele.

Louchovský kostel, jenž v době prvních Lobkowiczů byl v jejich zástavě, prodělal právě jako kostel v Přísečnici pozdně gotickou přestavbu, čímž prodělali oba přeměnu v opevněné kostely. Z roku 1468 za křižáckých válek proti českému králi Jiřímu z Poděbrad se nám dochovala dokonce i zpráva o pokusu dobýt přísečnický kostelík. Vzhledem k propojení obou duchovních míst jsem byl přenesen hrob (kenotaf) obou nebohých duši, které si přáli být pohřbeni v Krušných horách.